, ale ideálním výchozím bodem k návštěvě hory Koyasan je samozřejmě Osaka. Takže v první řadě se musíme dostat tam. Nabízí se několik způsobů přepravy:
Možná to je trošku tím, že z nočního autobusu nevystupujeme tak úplně fresh (dobře dobře, nějaké mouchy noční přejezdy mají...), ale první dojem z Osaky je takový, že jestli se neztratíme tady, tak už nikde. Jdeme podzemní pasáží z autobusového na vlakové nádraží... a jdeme... a pořád jdeme... upřímně je to štreka jako kráva, ale naštěstí se stále držíme směrovek až k našemu cíli -
Nankai Service Centru nacházejícímu se ve 2. patře sektoru D. Bacha na to slovo "SERVICE" -
není to informační centrum! Zde je k dostání za 2 860 ¥
Koyasan World Heritage Ticket, který zahrnuje zpáteční jízdenky vlakem, zubačkou, autobusy na hoře Koya + menší slevy na vstupné a suvenýry. Můžete jej koupit i dopředu
online, ale i tak budete muset dojít na přepážku vyměnit vouchery za opravdové jízdenky. Stejně jako Nikkó Pass se jeho koupě vyplatí, zvlášť pokud ještě nemáte aktivovaný JRP. Lze samozřejmě jet i na rail pass, ale cesta rozhodně nebude jednodušší. Pěkně je to rozepsané ne
tomto blogu (pouze v angličtině).
Využíváme časové rezervy a dáváme si ještě pořádnou snídani (míchaná vajíčka + kafe = 500 ¥), abychom byli v plné síle na vyhlídkovou jízdu. Už samotná cesta vlakem na Koyasan je totiž zážitkem, protože trať protíná nádherná zelená údolí s rýžovými políčky a o kus dál čelí kontrastu tmavých neprostupných lesů. Úžasná podívaná. Po cca hodině a půl přesedáme na konečné stanici
Gokurakubashi na zubačku přímo na Mount Koya. Tahle část je trošku strašidelná, protože sklon kolejí je opravdu brutální, ale za pár minut už naštěstí vylézáme na vrcholu. Odtud je nutné (min. jednu zastávku) využít autobusu k dopravě přímo do centra. Jít tento úsek pěšky je zakázané, jelikož je silnice v těchto místech velice úzká a se spoustou nepřehledných začátek, ve kterých řidič nemůže chodce vidět ani se jim vyhnout.
Koyasan je jedno z nejposvátnějších míst v celém Japonsku. V 9. století si ji vybrala jako své sídlo buddhistická sekta Shingon v čele s
mnichem Kukaiem (známým též jako Kobo Daishi), která zde založila první klášter. Další však rychle přibývaly až vzniklo celé poutní městečko. I dnes zde naleznete více než 100 klášterů, z nichž zhruba polovina nabízí unikátní náhled do mnišského života v podobě ubytování
shukubo. Nejdůležitějším bodem na hoře Koya je však
hřbitov Okunoin, kam se hned po příjezdu vydáváme.
OKUNOIN
Hřbitov čítající skoro 200 000 hrobek se rozkládá v hlubokém cedrovém lese, který je sám o sobě zážitkem. Mezi majestátními cedry se vine 2 km dlouhá dlážděná cestička lemována stovkami hrobek, svatyní a náhrobků. Možná by vám mohlo připadat divné procházet se po hřbitově, ale tady se netruchlí. Japonci chápu smrt trochu jinak než my - věří, že duše zesnulých zde čekají na spasení a spolu s mnichem Kukaiem, který prý nezemřel, ale setrvává v meditaci, očekávají příchod nového Buddhy.
 |
| uctívání Jizo božstev |
|
 |
Být pohřbený na Okunoin je velice prestižní záležitostí a snem každého Japonce. Na spásu zde čekají duše mnoha významných osobností - vládců, samurajů, mnichů, válečných hrdinů atd. Dokonce zde naleznete i hrobky firem! Ano firem ve smyslu společností jako například Nissan nebo Panasonic a mnoho dalších, kterým mnozí obětovali většinu svého života a proto si přejí být pohřbeni ne u své rodiny, ale u své firmy.
Další zajímavou, i když trochu strašidelnou, záležitostí v případě Okunoin jsou
sošky Jizo, které pomáhají duším projít peklem a dostat se do ráje. Jizo je jakýsi průvodce na cestě mezi životem a smrtí, avšak jejich druhou a tou ne příliš pozitivní funkcí je, že představují zesnulé či nenarozené děti. Rodiče těchto dětí figurkám nasazují červené bryndáky nebo čepičky a modlí se k bohu Ojizosan s prosbou, aby mrtvé děti přijal za vlastní a postaral se o ně.
KONGOBUJI
Přesně tohle je ten legendární první klášter založený mnichem Kukaiem a tedy srdcem celého buddhistického Shingonu. Vstupné do něj stojí 500 ¥ (s Koya passem 400 ¥) a rozhodně to stojí za to. Poprvé vidíme opravdové japonské interiéry - překrásně malované místnosti s posuvnými dveřmi, z nichž každá je vyzdobená na nějaké téma či roční období.
Nejzajímavější částí Kongobuji je ale bezesporu
kamenná zahrada Banryutei, která je dokonce tou největší v celém Japonsku (2 340 m²). Neumíte si představit kamennou zahradu? Odmyslete si trávník, kytky, všechnu zeleň a tedy vlastně to, co dělá zahradu zahradou a nahraďte to kameny různých velikostí. No a máte to! Přeháním, tak jednoduché to není. Každý kamínek zde má své místo a svůj význam. Jsou pečlivě rozestavěné a jako celek tvoří dokonalou harmonii. Zenové zahrady slouží především k meditaci a rozjímání, tak se i vy na chvilku zastavte a vychutnejte si ten klid. Na závěr v hlavní síni dostáváme šálek čaje a sušenku a usedáme spolu s dalšími návštěvníky na
tatami = tradiční japonská podložka vyrobená z lisované slámy a rýže. Najednou zjišťujeme, že jsme vlastně docela pěkně uťapkaní... to se to bude spinkat :)
GARAN
Garan je hlavním chrámovým komplexem na hoře Koya. Návštěvu jsme odsunuli až na druhý den, abychom si jej mohli v klidu projít a nebyli ničím limitováni. Hlavní budovou je zde obrovská dřevěná
Kondo Hall, kde se konají různé ceremoniály. Stejně tak tomu bylo i ráno po našem příchodu, kdy kolem procházeli skupinky mnichů na vysokých dřevěných pantoflích (=
geta). Na to, jak boty vypadaly nepohodlně, byla jejich chůze stále poměrně ladná. Tou nejvýraznější stavbou je však
pagoda Konpon Daito, která má na výšku úctyhodných 45 metrů. Za 200 ¥ se můžete podívat i dovnitř, kde je k vidění socha Dainichi Nyorai, hlavního boha Shingonu.
Kousek stranou jsou rozmístěné další menší budovy a chrámy, které ještě neprošly barevnou rekonstrukcí jako Konpon Daito. Díky tomu ale vypadají mnohem více "opravdově" - například nádherná
pagoda Saito:
UBYTOVÁNÍ SHUKUBO
Výlet na horu Koya je naprosto dostačující na den a noc. Pokud byste šli hodně svižně dáte to i za den, ale ošidili byste se o jedinečnou zkušenost se spaním v buddhistickém klášteře. V současné době tento zážitek nabízí více než 50 klášterů na hoře Koya. Stačí si jen vybrat. Pravdou je, že to není úplně levná záležitost, ale na druhou stranu, kdy se vám něco takového naskytne? Kdy znovu do Japonska pojedete? Takhle proběhlo i naše rozhodování :) Rozmýšleli jsme se mezi těmito kláštery:
- Eko-in - jako jeden z mála má i vlastní stránky, i když ne úplně přehledné, ale nějaké informace z nich načerpáte. Nabízí možnost odpolední meditace Ajikan či si můžete vyzkoušet psaní buddhistických súter. Bohužel měl již obsazeno.
- Jokiin - vypadal moc hezky, ale možná na druhou stranu až příliš. Uvažovala jsem o něm do chvíle než jsem narazila na fotky plazmové TV, což mi prostě do buddhistického kláštera úplně nesedí.
- Zofukuin - naše volba nakonec padla na tento klášter, ve kterém noc pro jednoho přišla na 12 000 ¥ i s večeří a snídaní. Dohromady za oba jsme tedy za pobyt zaplatili v přepočtu cca 4 900,- Kč. Ve většině klášterů lze platit pouze hotově. Tady by šlo zaplatit i kartou, ale neměli jsme na ní povolené takové limity.
 |
| náš ryokan |
Máme jen nejasnou představu, co od mnišského ubytování očekávat, a tak lehce nervózní vstupujeme do našeho poutnického domova - kláštera Zofukuin. Důležité je
dorazit před 17:00, aby věděli že s vámi mají počítat na večeři, která se servíruje většinou poměrně brzy (17:30-18:30). Přezouváme se do papučí a ujímá se nás mladý mnich, který se představuje jako Takao. Seznamuje nás s programem a ukazuje nám naše pokoje. Na papírku má vypsaných pár českých slovních spojení a vět, které se nadšeně snaží používat :) Je vidět, že ho jeho práce baví. Pokoje jsou typicky japonské - oddělené vrzajícími posuvnými dveřmi (
fusuma) s krásným výhledem do vnitřní zahrady. Na podlaze jsou rozložené tatami a rovnou na nich futonové matrace. Uprostřed pokoje je umístěn nízký stoleček a okolo něj pár polštářů na sezení. Koupelna i záchody jsou v klášterech vždy společné. Některé kláštery nabízeli pár pokojů se soukromou koupelnou, ale bylo to dost drahé a od tradičního ubytování už na hony vzdálené. Zajímavé je, že na záchod se musíte přezouvat do jiných papučí, které jsou připravené u dveří :)
Večeře se podává v hlavní hale a skládá se pouze z veganských pokrmů. Mnišská strava se nazývá
shojin ryori a zakládá si především na jednoduchosti a harmonii. Využívá hlavně tofu, yubu, mořské řasy, semínka a různě nakládanou či jinak zpracovanou zeleninu i ovoce. Pokud by vám z toho nic nechutnalo, můžete nalézt záchranu v misce s rýží nebo polévce
miso. To je jistota! :) My naštěstí nejsme moc vybíraví, takže jediné, co nedokážeme spořádat, je neškodně vypadající hruškový kompot. Netuším v čem je naložený... ale jíst se fakt nedá...
Po večeři jdeme vyzkoušet naši první tradiční japonskou koupel -
onsen. V klášteře jsou rozdělené na dámské a pánské, takže si každý bereme kimono a jdeme si užívat horké lázně. Před vstupem je nutné se důkladně osprchovat. Na zdech koupelny jsou zrcadla a u nich nízké stoličky, na které se posadíte a osprchujete či opláchnete vodou z vědra. V samotném onsenu se musí dodržovat určitá pravidla. Tím hlavním je, že do něj vstupujete nazí - bez spodního prádla či plavek, takže stud nechte doma. Dále je zakázán hlasitý hovor či hlasitá hudba, cákání, běhání a hlavně fotografování... uff alespoň chvilka klidu bez praštěných selfie tyčí! Pokud tohle všechno zvládnete, můžete si už jen v klidu vychutnat bazének s horkou vodou a pocit, jak se vám svaly na těle krásně uvolňují. Voda má obvykle mezi 40 a 43 °C, což je pro moje věčně zmrzlé ruce a nohy naprosté bájo...
Vylézám maximálně prohřátá a balím se do speciálního neformálního kimona tzv.
yukaty. Nosí jej především návštěvníci onsenů a hosté v ryokanech jako koupací či domácí oděv. Obléká se jako klasický župan: jeden cíp na tělo, druhý přes, a celé se to stáhne
páskem obi, který mají ženy přímo v pase a muži trošku níže na bocích.
Zavážete ho tak, že začínáte na břiše, vzadu ho překřížíte a s konci se vrátíte zpět. Konce pásku pak uvážete na
pravém boku do mašle. Takhle vyfešákovaná se usadím na dřevěnou verandu vnitřní zahrady a zaposlouchám se do noci... je slyšet jen jemné zurčení vody a z jiné části kláštera se ozývají tlumené modlitby. Jinak je tady absolutní klid a ticho. Teď už nezbývá než se přesunout do našeho stylového pokojíčku a pod tíhou těchto nevšedních zážitků rychle vytuhnout. Anebo to bude možná tím, že mám dost velký hlad... já která jím každé dvě hodiny jsem naposledy večeřela tofu v šest hodin. Ach jo...
V 6:30 nás svolává pronikavý zvuk gongu k ranním modlitbám. Každé ráno probíhá v klášteře
ohňový rituál, kterého můžeme být součástí jako pozorovatelé. Modlitební síň je osvětlena jen plamenem ohně a měkkým světlem svíček, které vše barví do žluta a oranžova. Hlavní mnich předříkává buddhistické mantry a ostatní mniši po něm opakují. Zvuk nabývá a zase klesá na intenzitě a přechází až do zpěvu. Ceremoniál trvá cca půl hodiny a po celou tu dobu nikdo z návštěvníků ani nedutá, všichni jsou pohlceni vlastními myšlenkami, které jsou ještě umocněné tímto magickým prostředím. Po jeho skončení se jdou Japonci (věřící) poklonit buddhistickým bohům přímo do svatyně a mniši na závěr (japonsky i anglicky) vysvětlí, za co se ten den modlili - za šťastný svět a život v míru.
Poté nás už Takao směruje do hlavní síně, kde už je pro nás připravená tradiční, opět veganská, snídaně se spoustou mističek a talířků. Probíhá to ve stejném duchu jako předchozího večera - záchrannými body jsou opět miso polévka a rýže a u zbytku mnohdy pouze odhadujeme, co by to tak mohlo být :) Po snídani si užíváme poslední chvilky v klášteře, balíme a loučíme se s Takaem. Jeho české "nasanou" nemá chybu! :) Byl to parádní zážitek a pokud i vy budete mít tu možnost, určitě ji využijte. Je to něco, co ve vašich vzpomínkách bude ještě dlouho :)
Možná to je trošku tím, že z nočního autobusu nevystupujeme tak úplně fresh (dobře dobře, nějaké mouchy noční přejezdy mají...), ale první dojem z Osaky je takový, že jestli se neztratíme tady, tak už nikde. Jdeme podzemní pasáží z autobusového na vlakové nádraží... a jdeme... a pořád jdeme... upřímně je to štreka jako kráva, ale naštěstí se stále držíme směrovek až k našemu cíli - Nankai Service Centru nacházejícímu se ve 2. patře sektoru D. Bacha na to slovo "SERVICE" - není to informační centrum! Zde je k dostání za 2 860 ¥ Koyasan World Heritage Ticket, který zahrnuje zpáteční jízdenky vlakem, zubačkou, autobusy na hoře Koya + menší slevy na vstupné a suvenýry. Můžete jej koupit i dopředu online, ale i tak budete muset dojít na přepážku vyměnit vouchery za opravdové jízdenky. Stejně jako Nikkó Pass se jeho koupě vyplatí, zvlášť pokud ještě nemáte aktivovaný JRP. Lze samozřejmě jet i na rail pass, ale cesta rozhodně nebude jednodušší. Pěkně je to rozepsané ne tomto blogu (pouze v angličtině).
Využíváme časové rezervy a dáváme si ještě pořádnou snídani (míchaná vajíčka + kafe = 500 ¥), abychom byli v plné síle na vyhlídkovou jízdu. Už samotná cesta vlakem na Koyasan je totiž zážitkem, protože trať protíná nádherná zelená údolí s rýžovými políčky a o kus dál čelí kontrastu tmavých neprostupných lesů. Úžasná podívaná. Po cca hodině a půl přesedáme na konečné stanici Gokurakubashi na zubačku přímo na Mount Koya. Tahle část je trošku strašidelná, protože sklon kolejí je opravdu brutální, ale za pár minut už naštěstí vylézáme na vrcholu. Odtud je nutné (min. jednu zastávku) využít autobusu k dopravě přímo do centra. Jít tento úsek pěšky je zakázané, jelikož je silnice v těchto místech velice úzká a se spoustou nepřehledných začátek, ve kterých řidič nemůže chodce vidět ani se jim vyhnout.
Nejzajímavější částí Kongobuji je ale bezesporu kamenná zahrada Banryutei, která je dokonce tou největší v celém Japonsku (2 340 m²). Neumíte si představit kamennou zahradu? Odmyslete si trávník, kytky, všechnu zeleň a tedy vlastně to, co dělá zahradu zahradou a nahraďte to kameny různých velikostí. No a máte to! Přeháním, tak jednoduché to není. Každý kamínek zde má své místo a svůj význam. Jsou pečlivě rozestavěné a jako celek tvoří dokonalou harmonii. Zenové zahrady slouží především k meditaci a rozjímání, tak se i vy na chvilku zastavte a vychutnejte si ten klid. Na závěr v hlavní síni dostáváme šálek čaje a sušenku a usedáme spolu s dalšími návštěvníky na tatami = tradiční japonská podložka vyrobená z lisované slámy a rýže. Najednou zjišťujeme, že jsme vlastně docela pěkně uťapkaní... to se to bude spinkat :)
Po večeři jdeme vyzkoušet naši první tradiční japonskou koupel - onsen. V klášteře jsou rozdělené na dámské a pánské, takže si každý bereme kimono a jdeme si užívat horké lázně. Před vstupem je nutné se důkladně osprchovat. Na zdech koupelny jsou zrcadla a u nich nízké stoličky, na které se posadíte a osprchujete či opláchnete vodou z vědra. V samotném onsenu se musí dodržovat určitá pravidla. Tím hlavním je, že do něj vstupujete nazí - bez spodního prádla či plavek, takže stud nechte doma. Dále je zakázán hlasitý hovor či hlasitá hudba, cákání, běhání a hlavně fotografování... uff alespoň chvilka klidu bez praštěných selfie tyčí! Pokud tohle všechno zvládnete, můžete si už jen v klidu vychutnat bazének s horkou vodou a pocit, jak se vám svaly na těle krásně uvolňují. Voda má obvykle mezi 40 a 43 °C, což je pro moje věčně zmrzlé ruce a nohy naprosté bájo...
V 6:30 nás svolává pronikavý zvuk gongu k ranním modlitbám. Každé ráno probíhá v klášteře ohňový rituál, kterého můžeme být součástí jako pozorovatelé. Modlitební síň je osvětlena jen plamenem ohně a měkkým světlem svíček, které vše barví do žluta a oranžova. Hlavní mnich předříkává buddhistické mantry a ostatní mniši po něm opakují. Zvuk nabývá a zase klesá na intenzitě a přechází až do zpěvu. Ceremoniál trvá cca půl hodiny a po celou tu dobu nikdo z návštěvníků ani nedutá, všichni jsou pohlceni vlastními myšlenkami, které jsou ještě umocněné tímto magickým prostředím. Po jeho skončení se jdou Japonci (věřící) poklonit buddhistickým bohům přímo do svatyně a mniši na závěr (japonsky i anglicky) vysvětlí, za co se ten den modlili - za šťastný svět a život v míru.
Žádné komentáře: